Marek Hlaváč

ve Spolku DivOchMája

zastupuje vedoucí spolku, hraje

l

Marek se poprvé s divadelní činností seznámil při svém studiu na gymnáziu v Hranicích. Poté působil ve společnosti Studio bez kliky, kde uplatnil jak své tlumočnické a herecké, tak i své muzikální dovednosti. Hraje totiž na trumpetu a byl součástí i několika velkých hudebních těles, zejména VDO Hranice.

Divadlo je pro něj koníčkem a způsobem, jak zlepšovat sebe sama. Schopnosti díky divadlu získané může uplatnit mj. i ve své budoucí pedagogické kariéře.

l

ve Spolku DivOch účinkuje v hrách:

Moravské pověsti aneb Jak to vlastně bylo? – Prkoš, Zbiroh, Pribina, Svatopluk, Děda, Muž 1

Manonus perfectus – Dokonalý nápadník

Lakomec –   Harpagon

Rudý nos aneb Noví lidé –   Jan

Jak je důležité míti Filipa –   Algernon Moncrieff

Láska, zvrat a špek aneb Jedlíci čokolády –   Ludvík

Lov na losa –   Romuald

l

Co máš na svém hereckém kontě? Kde to začalo, jak to bude pokračovat?

Začalo to asi devět nebo deset let zpátky, na gymnáziu v Hranicích, kde jsme založili takový malý spolek a hráli jsme především české hry z 20. století, především Wericha. Pak to pokračovalo loutkovým divadlem. Jezdil jsem a dodnes jezdím s mým dobrým kamarádem Romanem Prokešem po hradech, zámcích a jiných historických objektech, kde tedy hráváme loutkové divadlo pro děti i pro dospělé a zároveň také divadlo o palných zbraních. A moje brněnská štace začala tady u DivOcha.

Hraješ loutkové divadlo. Liší se to nějak od toho, že stojíš na jevišti? Ta gesta a podobně?

Já myslím, že se loutkové divadlo od toho klasického příliš neliší, protože i přestože je člověk před těmi lidmi a ovládá jakoby loutku, která má být herec, sám je hercem, loutkovodem. Aspoň tak se to snažíme dělat my. Nehraje pouze ta loutka, hrajeme i my. Přestože jsou tedy na jevišti dva lidé, jsou tam vlastně čtyři herci.

Máš nějaké zkušenosti i s filmem nebo reklamou?

Jednou jsem šel dělat komparz do nějakého německého filmu, který se jmenuje Die Pilgerin a už to nikdy neudělám. Stát tam dvanáct až čtrnáct hodin denně a pořád na tom samém místě a snažit se tak nějak přežít… Nebylo to úplně to, co bych si představoval. Chtěl jsem to zkusit.

rozhovor: Barbora Sittová a Lucie Poláčková pro regionální redakci Dětské tiskové agentury, Klub Litina Brno

Comments are closed